Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Aktuální počasí

Počasí dnes:

27. 5. 2017

poloj

Bude skoro jasno až polojasno. Denní teploty 21 až 25°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Přehrát/Zastavit Další

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Mobilní verze

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Národní přírodní památka                               

Slatinná louka v Kersku

Autor neoznačených fotografii: Bronislav Kuba

Slatinná louka

Slatinná louka je 1,04 ha velká národní přírodní památka, která se rozprostírá ve Středočeském kraji v katastrálním území Hradištko u Sadské na západním okraji Kerska. Jedná se o luční enklávu mezi poli a lesem nedaleko obce Velenka. V západní části je ohraničena komplexem polí, na východě Kerským lesem a protipovodňovým valem podél Velenského potoka.Slatinná louka u Velenky je jedinou lokalitou v České republice, kde se vyskytuje lněnka bezlistenná, dále je jedním ze tří míst výskytu mečíku bahenního v ČR. Pro svůj význam byla zařazena do soustavy Evropsky významných lokalit NATURA  2000.

zdroj: Wikipedie / internet

Slatinná louka v Kersku

Slatinná louka v KerskuSlatinná louka v Kersku

Slatinná louka v KerskuSlatinná louka v Kersku

Slatinná louka v KerskuSlatinná louka v Kersku

Slatinná louka v KerskuSlatinná louka v KerskuSlatinná louka v KerskuSlatinná louka v Kersku

Slatinná louka v Kersku

Slatinná louka v Kersku

Mečík bahenní

Slatinná loukaSlatinná louka

 

Slepé rameno Labe

Slepé rameno Labe

Slepé rameno Labe

Slepé rameno Labe

 

Borovice Krásná Pepina a Švarná Tonka
Uprostřed kerského lesa roste mohutná prastará borovice Krásná Pepina. Blízko ní leží borovice Švarná Tonka, jejíž uschlé torzo spadlo při orkánu Kyril v roce 2007. O těchto stromech psal poeticky ve svých povídkách Bohumil Hrabal.

 Krásná PepinaBorovice Krásná Pepina

Švarná TonkaSpadlé torzo borovice Švarná Tonka

 svícnový smrksvícnový smrksvícnový smrk

Svícnový smrk dnes už v Kersku nenajdete.

Fotografie: Jan Sláma 2x a Tomáš Matějček

 

Kerské rybníčky 

Evropsky významná lokalita na rozloze 9,23 ha. Jedná se o soustavu tří lesních rybníčků v kerském lese, které byly vybudovány jako součást odvodňovacího systému lesa.Leží mezi dálnicí D11 a silnicí II/611, v blízkosti motorestu Ohio. Vyskytuje se zde jedna z nejvýznamějších populací čolka velkého ve středních Čechách.

Kerské rybníčkyKerské rybníčky

 Čolek velkýČolek velký / foto Martin Pelánek ( internet )

užovka

Užovka v Kersku / foto Zdeněk Mužík - 7.6.2009

 

Houby v Kersku

V lokalitě Kersko - Bory se nachází několik zajímavých míst z hlediska růstu vzácných hub.Tato místa jsou pravidelně monitorována členy České mykologické společnosti.

 

Inocybe subalbidodiscaInocybe subalbidodisca / foto: Mgr.Bohumil Dušek

inocybe tenebrosaInocybe tenebrosa / vláknice tmavonohá / foto: Mgr.Bohumil Dušek

Inocybe aghardiiInocybe aghardii / vláknice Aghardova / foto: Mgr.Bohumil Dušek

xerocomus Xerocomus subtomentosus / hřib plstnatý / foto: Mgr.Bohumil Dušek

inocybe hypophaeaInocybe hypophaea / vláknice hnědoučká / foto: Mgr.Bohumil Dušek

Boletus regiusBoletus regius / hřib královský / foto: Mgr.Bohumil Dušek

 

REPORTÁŽ Z NOVINEK OBCE HRADIŠTKO A KERSKO č.3

 

 

Houby v kerském lese

Kersko je rájem houbařů. To je skutečnost veskrze známá a snažit se o tom někoho přesvědčovat by asi bylo nošením dříví do lesa. Stačí si vzpomenout na zmínky na toto téma v dílech spisovatele Bohumila Hrabala, který zde prožil poslední část svého života. A není divu, vždyť oblast Přírodního parku Kersko-Bory, rozkládající se mezi  obcemi Hradištko, Třebestovice a Velenka, je vlastně jeden velký lesní komplex posazený na lehkých písčitých a štěrkopískových půdách příznivých pro růst hub. Osadu Kersko je z tohoto pohledu možné považovat za srdce celé oblasti, byť se rozkládá na jejím severozápadním okraji.

Pozornost houbařů přitahují zejména světlejší bory a vlhké doubravy s vtroušenou břízou, kde nacházejí dostatek kuchyňsky upotřebitelných, především hřibovitých, druhů hub. Tak je tomu především na okrajích a přístupnějších místech lesů, kde je možné při příznivém počasí nalézt velké množství hřibů hnědých i dubových, křemenáčů a suchohřibů (babek). Na své si přijdou i pokročilejší houbaři sbírající jedlé druhy holubinek a ryzců, bedly, pečárky, muchomůrky růžovky, na podzim i václavky atd.

V této souvislosti je však třeba podotknout, že poměrně velké části zdejších lesů jsou zarostlé nízkým bylinným patrem nebo hustou trávou, což je prostředí pro růst hub obecně nepříznivé. Plevelem, zabraňujícím prohřátí půdy, ubírajícím vláhu a svými kořeny bránícím houbám proniknout na povrch, se totiž málokterý druh hub dokáže prodrat ke světlu.  Proto houby rostou hlavně ve světlejších a prostupnějších lesních úsecích nebo na místech přímo ovlivněných a pozměněných člověkem, tzn. u silnic a cest, v příkopech a odvodňovacích strouhách,  v udržovaných zahradách a v pokosených trávnících  podél obydlí a rekreačních sídel. V tom spočívá určitá specifičnost Kerska, která je ještě umocněna značnou geologickou a půdní rozmanitostí, neboť kromě kyselých štěrkopískových naplavenin zde nalezneme také vápnité slatinné černozemě (louka u Velenky) a svrchní půdní vrstvy s vysokou hodnotou pH, kde roste většina vzácných hub (lokality U Pramene, Lesní ateliér Kuba).

Tyto faktory jsou důležité především z pohledu mykologů, kteří sem dlouhodobě zajíždějí především s cílem průzkumu zdejší mykoflóry a sledování výskytu vzácných a ohrožených druhů hub. Místní usedlíci se někdy nestačí divit, když vidí, jak podivné postavy, dvojice či trojice prolézají s batohem na zádech příkopy podél zdejších silniček nebo se v nich přímo "válejí".  Teprve při bližším pohledu je vidět, že mají fotoaparáty a různá udělátka pro sběr a dokumentaci hub a vytváření herbářových položek. Někdy je zapotřebí i nějaké to vysvětlování, že v tomto případě se jedná o mykology z České mykologické společnosti, a ne o pochybná individua pohybující se v chatové oblasti za zcela jiným účelem. Ale většinou jsou lidé buď jen zvědaví nebo i starostliví a ptají se, jestli se nám třeba něco nestalo, když klečíme v tom příkopu ...

Ale nyní už k samotným houbám. Kromě dobrých jedlých druhů, jako jsou např. ryzec pravý (Lactarius deliciosus), pečárka ovčí (Agaricus arvensis), klouzek obecný  (Suillus luteus), liška obecná (Cantharellus cibarius) a již zmíněné hřiby a křemenáče, lze v prostředí Kerska nalézt i druhy do kuchyně se nehodící nebo pro svou vzácnost nepatřící, avšak o to zajímavější a vzácnější,  např. hřib siný (Gyroporus cyanescens), , křemenáč bělostný (Lecinum percandinum), lupenopórku červenožlutou (Phylloporus pelletieri), holubinku topolovou (Russula clariana), muchomůrku šiškovitou (Amanita strobiliformis), pečárku vločkatou (Agaricus subfoccosus), Xerocomus cisalpinus (zatím bez českého jména), abych jmenoval aspoň některé větší a statnější druhy.

 

 

Upravované plochy Kerska jsou však pravým rájem mnoha drobných druhů hub, kterých si sotvakdo povšimne, což ale neznamená, že by byly méně cenné nebo vzácné. Nacházíme je občas právě ve strouhách a na mezích u silnic, hlavně u té centrální, protínající obec od severu k jihu.  Jsou to např. různé chřapáče, hlavně chřapáč tmavý (Helvella atra), voskovky, slzivky, lakovky a hlavně vláknice, které jsou mykologickým specifikem obce. Ty nejvzácnější rostou tam, kde by to asi nikdo nečekal – hned vedle Josefského pramene. Jsou to vláknice význačná (Inocybe insignissima) a vláknice běloplstnatá (Inocybe albovelutipes), která u nás dosud nebyla popsány odjinud než právě z Kerska. Další druhy lze nalézt v zahradě Lesního ateliéru Kuba, která je z mykologického hlediska asi vůbec nejzajímavějším místem celé obce a kterou máme možnost pravidelně sledovat díky laskavému pochopení majitelů.  Za všechny uveďme vláknici ploštičnou (Inocybe quietiodor),  vláknici tmavohnědou (Inocybe tenebrosa), vláknici chloupkatou – dvouvýtrusou (Inocybe hirtella var. bispora),  jakož i dva duhy zatím bez českého jména - Inocybe subalbidodiscaInocybe xanthomelas

 

 

Výše uvedené druhy se vyskytují na místech, která patří v Kersku určitě k nejnavštěvovanějším, a tudíž nejvíce ovlivněným přítomností a činností člověka. To se může zdát být paradoxní, ale jak je vidět, tyto tzv. antropogenní vlivy houbám vůbec nevadí, spíše jim prospívají. Dokonce se dá říct, že člověk svými zásahy do přírodního prostředí jejich habitat vlastně spoluvytváří. To je jistě zajímavé poznání. A tak pro kerskou vegetaci očividně platí slova, jakoby vyřčená z úst klasika: "Kosit, kosit a zase kosit!" I kdyby kvůli ničemu jinému, tak aspoň kvůli těm houbičkám.    

 

Mgr.Bohumil Bušek

Autor je členem užšího výboru České mykologické společnosti.

 

 

ROHOVOR Z NOVINEK OBCE HRADIŠTKO A KERSKO č. 3

Dudek je zpátky!

Představujeme vám zajímavé osobnosti Hradištka a Kerska.

Dnes předního českého ornitologa, RNDr. Karla Pitharta.

Karel Pithart

 

Víme, že jste odborníkem přes ptačí říši a dlouho jste pracoval v pražské zoologické zahradě, co jste vystudoval?

 

Vystudoval jsem ornitologii na pražské přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Jenže v tomto oboru jsem v té době žádnou práci nenašel. Čekala mě vojna, nevěděl jsem, kdy mě povolají, tak jsem šel v tomto mezidobí pracovat do ZOO jako řadový chovatel cizokrajných zvířat. A už jsem tam zůstal.

 

A to, že jste si vybral v ZOO ptáky byla shoda náhod?

 

Byla to šťastná souhra náhod, já jsem původně k ptákům neinklinoval. Na škole jsem poznal docenta Waltra Černého, našeho předního ornitologa, jeho osobnost mě natolik zaujala, že jsem u toho zůstal. Začal jsem tedy poměrně pozdě, v devatenácti letech.

 

Tak to je docela brzy, ne?

 

To není brzy, většina ornitologů začíná podstatně dříve.

 

Studium ptáků bylo i vašim zaměstnáním?

 

Zpočátku ne, ptáků bylo v počátku ZOO poskrovnu. Devět let jsem pracoval jako řadový chovatel, poté jsem vedl jeden ze dvou úseků pražské zahrady, oddělení velkých zvířat, kopytníků. S nástupem každého nového ředitele došlo k reorganizaci, přibyly nové úseky a jedním z těch nových úseků bylo ptačí oddělení, které mi nabídli. Psal se rok 1989, to místo jsem vzal, na dalších devatenáct let. Mezi mé úspěchy patří to, že se nám podařilo dovézt z Tanzánie člunozobce africké, to je jeden z mála velkých druhů ptáků, kteří se chovají v ZOO velmi řídce.  Příležitost získat je se nám naskytla až v roce 2004, kdy jsem vhodné ptáky osobně vybral. Od září minulého roku je expozice člunozobců afrických v provozu. Je docela povedená.

 

Víme, že jste v ZOO pracoval i s vaší ženou.

 

Ano, v zoologické zahradě jsme se poznali a moje žena tam pracuje stále jako chovatelka.

 

Jak jste se dostali do Kerska?

 

Můj otec zde koupil v roce 1938 pozemek od Hyrosche, který parcely rozprodával, aby zde vznikly Jevany nebo Černošice, výletní místo v blízkosti Prahy. Chatu zde postavili již před válkou. Tehdy měli rodiče tři děti, já a bratr jsem se narodil až po válce. Máma zde trávila většinu válečného času. Já jsem tady vyrůstal od malička, jezdili jsme sem na prázdniny, na víkendy, tedy mimo zimního období. V současné době bychom chatu chtěli upravit tak, abychom zde mohli bydlet trvale. Kersko je pro mě druhý domov.

 

Kersko je velká lokalita zalesněného území, ptáků se zde vyskytuje hodně. Jsou jich desítky či snad stovky druhů?

 

Kersko, jako ornitologická lokalita je známa odedávna. Už od poloviny minulého století se sem jezdilo za určitými druhy ptáků. V rozhlase začínal na konci šedesátých let pořad Hlas pro tento den. Každý den ráno přiblížili v krátké upoutávce jeden druh ptáka. Tak například náš známý ornitolog doktor Halík představil pěnici vlašskou z naší lokality Kersko.  Tehdy se zde vyskytovala hojně, já sám jsem objevil hnízdo pod Zitovými na kraji močálu. Dnes však již pěnice vlašská odsud vymizela.

 

Hnízdících druhů ptáků jsou desítky, během roku zde můžeme zastihnout víc než sto druhů ptáků. Jejich počet se rozloží o druhy, kteří přilétají na zimu nebo tudy protahují. Kersko není jen les, ale i stará ramena dnes regulovaného Labe, podmáčené louky nebo úhory.  To je taková rozmanitost, kterou jen tak snadno nenajdete. Kersko dnes již není bohužel tak vyhlášenou lokalitou, kterou bylo ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Například poslední mandelík hajní vyhnízdil na východním okraji kerského lesa v osmdesátých letech.

 

Je jistě mnoho druhů ptáků, kteří již vymizeli, ale jsou druhy, které se objevují nově?

 

Určitě je více druhů, které vymizeli. Starý pan Samek mně vykládal, že když se sem přistěhoval, tak na polích směrem, k Semicím tokal tetřívek. Pan Franc zase zažil mandelíky, kteří byli nejen na východním okraji lesa, ale i na druhém břehu Labe v Doubravě. Podobně vymizel ťuhík rudohlavý.  I běžní ptáci, jako je skřivan polní nebo strnad obecný snižují své stavy v zemědělské krajině.

 

Není viníkem úbytku ptáků i čím dál tím hustější osídlení kerského lesa?

 

To určitě ne, protože v lese může hustější osídlení vést paradoxně k nárustu některých druhů ptáků. Hospodářský les je totiž stejnorodý, podmínky pro ptáky jsou dány hnízdními příležitostmi a potravní nabídkou. Co však mohou lidé hodně ovlivnit je hnízdní příležitost. Chataři byli většinou příznivci klidnějšího způsobu života, vyvěšovali budky. Další chataři les naředili, nasázeli okrasné keře. To je zase nika, kterou využije další řada ptáků a která se v běžném lese nenabízí. Chataření, pokud se nepoužívá chemie je spíše nápomocno výskytu ptáků.

 

Často vás zde vidíme, jak na kole vezete žebřík, to kontrolujete budky?

 

Několik let jsem v Kersku vyráběl budky, které jsem rozvěsil, asi tak čtyři sta. V minulosti jsem i já vyráběl budky ne úplně nejlepší. Fungovaly do té doby, než se predátoři naučili se do nich dostat. Dnes je budek už asi jen třetina z původního počtu. Budky jsem vyvěšoval se záměrem kroužkovat mláďata. Tímto jsem významně navýšil populaci lejska bělokrkého. To se dá ovlivnit. Na začátku tady bylo tak dvacet pět párů lejska bělokrkého, potom jich bylo desetkrát více. Kontrolou budek a odchytem dospělých ptáků to bylo potvrzeno. Dutinovým druhům ptáků může každý chatař pomoci tím, že pověsí a bude udržovat budku. (O tom, jaké budky jsou vhodné, jak je správně vyvěsit a starat se o ní napíšeme někdy příště - pozn.redakce).

 

Máme tady fotografii ptáčat, kterou jsme pořídili u nás v keři. Sledovali jsme, za jakou chviličku rychle narostli.

drozdi

To jsou drozdi. Ptáci v otevřených hnízdech nemohou příliš riskovat. Vývoj mláďat je razantní, trvá deset až dvanáct dní. Mláďata ho opouští v době, kdy ještě nejsou plně vzletná. Dutinové druhy ptáků mají jinou strategii, poněvadž tam jsou mnohem bezpečnější a opouštějí dutiny, když mláďata plně létají. Taková pěnice černohlavá opouští hnízdo po deseti, jedenácti dnech, drozd o několik dnů později. Dutinové druhy, třeba sýkory opouští dutiny v osmnácti až dvaadvaceti dnech. To je týdenní rozdíl.

 

Jaké ptáky můžeme potkat třeba na podzim?

 

Kolem řeky můžete potkat ledňáčka, pisíka…

 

Ledňáčka u Labe?

 

Nejenom u Labe. Potkal jsem ledňáčka během léta několikrát. Na podzim to bude to samé nebo ještě zvýrazněné, protože se po kraji stěhují mláďata. Takže jej můžete potkat u rybníka nebo na Kerském potoce. Ledňáček se pohybuje v potocích. Ať je to velkořeka typu Labe nebo v přítocích, či vodotečích. Živí se malinkými rybičkami, lépe se mu líbí v mělké vodě.

To takový dudek z české krajiny mizel ve druhé polovině dvacátého století, teď se zpátky od východu vrací. Nymbursko je významnou lokalitou pro nárůst populace dudka. V Kersku jsem za dobu svého ornitologování hnízdícího dudka nezažil. Ani v sedmdesátých letech tady nebyl.

 

Takže když někdo uvidí dudka, ať vám dá vědět.

 

Budu velmi rád! Od loňského roku poprvé a letos znovu zpíval v červnu až v červenci přímo v kerském lese. Letos jsem ho neviděl na vlastní oči, vloni ano! Pravděpodobně hnízdí někde mezi Kerskem a Hradištkem. Nad Hradištkem jsem ho viděl vloni. Jsou tam koňské výběhy, to je přesně terén pro něj jako stvořený. Dudek potřebuje travní porosty, které jsou spásané. Ty ubývají, tak se pohybuje v náhradních biotopech ve světlých lesích, ve světlých dubinách a potravní příležitosti má na alejích. Sbírá potravu ze země.

 

Dudek je tedy vzácný pták.

 

Je vzácný, ale je to jeden z těch druhů, kteří se nám do Kerska vrací!

 

Potkal jsem datla, je pravděpodobně nesmírně plachý a ostražitý!

 

Kerský les je bohatý na šplhavce. Datel je plachý a ostražitý, ale kdo zná jeho hlas, setkává se s ním zcela běžně v různých částech našeho lesa. Zcela běžně okolo Hájenky a nad Hájenkou, tam byli odjakživa. Další lokalita je tam, kde bydlí Lainovi. Tam, kde byly staré borovice. Další lokalita je směrem na Semice. Tento druh je na vzestupu v celé republice. Kerský les není výjimkou. Jsou tady žluny zelené, strakapoudi prostřední, strakapoudi malí. Co tady chybí, je krutihlav. Kdysi se zde vyskytoval.

 

Také zde slýcháme v noci sýčka.

 

Sýčka zde slyšet nemůžete. Ten je vzácný, vymizel.  Dříve sídlil ve vesnicích a létal lovit na záhumenky.

 

Tak co nám to tady v noci houká?

 

Vyskytují se zde dva druhy sov. Puštík obecný a kalous. Ti tady hnízdí a jsou tady pořád. Puštík hnízdí běžně v dutinách stromů nebo v budovách, kalous hnízdí na starých hnízdech jiných velkých ptáků, na stračím hnízdě, na sojčím, či hřivnáčím. V nouzi i na zemi.

 

Můžeme ptákům pomoci v zimě postavením krmítka?

 

Krmítko není až tak důležité, je to neškodná záliba. Přikrmování ptákům neškodí, jak někteří tvrdí, ale že by jim nějak výrazně pomáhalo, to ne.

 

A ani v takové situaci, jaká byla v minulé zimě, kdy zde bylo všechno zapadané sněhem a zmrzlé?

 

Ptáci by určitě vydrželi! To je totiž tak. Většina druhů ptáků, kteří zde přezimují, jsou připraveni přezimovat bez přítomnosti člověka. Ty druhy, které vám létají na krmítko, s výjimkou sojky nebo pěnkavovitých, třeba sýkorovití, šoupálci, brhlíci se shlukují v zimním období do smíšených hejn a protahují krajinou. Mají stálé trasy, které jen trochu obměňují. Na podzim si krajinu zmapují, zjistí, kde jsou jaké zdroje a potom každý den udělají kolečko v okruhu deseti až patnácti kilometrů. Navštíví ty potravní body, které znají z minulosti a vědí, že je tam nějaká nabídka. Tak navštíví i vaše krmítko. Když tam ta krmítka nebudou, najdou si přirozené zdroje potravy jinde. My můžeme pomoci v kritických momentech zimy. Je otázkou, jestli je to dobře nebo špatně. Oni by nepřežili, což znamená, že nejsou tak zdatní.

Zimu nikdy nepřežijí všichni. Ti co přežijí, mají pak zjednodušenou situaci. Mají lepší a bezpečnější dutiny stromů, mají větší jistotu, že budou mít dostatek potravy pro mláďata.

 

Jak nakládáte s veškerými informacemi, které získáváte pozorováním ptáků?

 

 Vedu deník, který potom přepisuji do druhových karet. Hlavně jsem ale kroužkovatel. Od roku 1968 jsem spolupracovníkem kroužkovací stanice Národního muzea. Po pauze, kdy jsem vedl ptačí oddělení v zoologické zahradě, se kroužkování opět plně věnuji.

 

A jak ptáky chytáte?

 

Je několik způsobů. Nejčastěji se ptáci chytají do nárazových sítí nebo do sklopek či podražců. V posledních patnácti, dvaceti letech se využívá metoda přilákání ptáků na nahrávku jejich hlasů.

 

Když byl kerský les po první světové válce zakládaný, asi v roce 1930 zde proběhla největší výsadba, byl zde světlý les a hodně lelků. Potkal jsem jich hodně ještě v  sedmdesátých letech. Teď zde již není. V současné době les dosáhl na většině území mýtného věku, začíná se kácet ve velkém, a znovu osazovat mladými stromy. Pro lelka se stává zase atraktivním.

 

Takže brzy budeme opět chytat lelky.

 

Těším se na to, že budeme brzy lelky slýchat!

 

Někde v kerském lese sídlí pravděpodobně čáp černý. Letos jsem ho pozoroval, chová se velmi plaše. Tento druh je u nás na vzestupu, před sto lety tady nehnízdil a je možné, že zde někde je. Kdyby čápa černého někdo zahlédl, budu rád, když mě lidé kontaktují. Klidně i přes obecní úřad. Sám nejsem schopen všechny lokality obsáhnout.

 

Pane Pitharte, děkujeme vám za hezké povídání, přejeme mnoho úspěchů při pozorování ptáků.

Ať se jim u nás líbí!

Redakce Novinek